KREJČÍ, FRANTIŠEK (1858-1934), český pozitivista, byl filosof plodný a požehnaný, který po sobě zanechal široce rozvětvené, záslužné dílo, jež zaplnilo mnohou jámu v naší chudobné filosofické literatuře. Ústředním pojmem jeho filosofické schematiky je starý slavný pojem transcendentna, to jest toho, co se vymyká zkušenosti člověkových smyslů, tedy toho, co je nad světem, mimo svět. I klade si Krejčí dvě otázky. První zní: Je transcendentno poznatelné? A druhá:

Je to vůbec třeba, abychom je poznali? Kombinací těchto dvou otázek můžeme všechno lidské poznání rozdělit na čtyři skupiny: 1. Idealismus považuje transcendentno za poznatelné a nezbytné pro názor na svět. 2. Empirická věda se o transcendentno nestará, protože je nepovažuje za nezbytné pro názor na svět. 3. Náboženská víra má transcendentno za nepoznatelné, ale nezbytné pro názor na svět. 4. Pro pozitivismus je transcendentno nepoznatelné a zbytečné pro názor na svět. Proto se pozitivismus smí opírat jen o to, co můžeme na vědeckém základě poznati s jistotou.

Materialismus Krejčí odmítá jako nevědecký, neboť „ve zkušenosti jest rozdíl těch dějů, jež nazýváme duševními, od dějů fyzických dán s takovou určitostí, že jejich nesrovnatelnost, jejich naprostá pojmová protivnost je nikoli filosofickou domněnkou, nýbrž nepopiratelným faktem, který je pro psychologii empirickou závazným východiskem pro stanovení poměru mezi nervovými ději a duševními". (Filosofie posledních let před válkou, I, 12) I pozitivista má svého Boha – a tím Bohem je právě to nepoznatelné transcendentno; takovýto Bůh má vlastnosti, jimiž může působit na cit a mysl i vůli člověka stejně jako Jehova nebo trojjediný Bůh křesťanský. „Stav, který vzniká v člověku při pomyšlení na nekonečno, nevyzpytatelno, není méně vzrušující než cit zbožnosti, který nechá věřícího skláněti se v prach před všemohoucím, vševidoucím vládcem světa ... Věda nepopírá existenci Boha; konstatuje pouze jeho nepoznatelnost." (Tamtéž, II, 12) V tom se Krejčí shoduje se Spencerem nebo, ještě lépe, s církevními otci Klementem a Origenem z Alexandrie.

Důkladná práce je Krejčího Pozitivní etika, v níž se snaží postavit mravní normy na základ přirozený, zkušenostní, neboť „kdyby měly být původu božského, nadpřirozeného ... museli bychom mít jistotu, že jsou skutečně projevem bOŽÍ vůle". Absolutních norem aniž absolutního ideálu však člověk nepotřebuje; stačí mu úplně, zůstane-li svým jednáním v souhlase se zákonností vývoje. V otázce svobody vůle přisuzuje Krejčí člověku jistou relativní svobodu, tj. „možnost a snahu vyprostit se z jistých vlivů ... a nedat se odvést od toho, co se jednou stalo předmětem jeho chtění" (str. 52). A tato relativní svoboda člověku úplně dostačí, aby se mravně vyvíjel. Zřídlem mravnosti je pud sebezáchovy a mravně žít znamená jednat ve smyslu podmínek životních, tj. dělat to, čeho je třeba, aby člověk uhájil a zajistil svou existenci pro přítomnost i budoucnost. To se dá vyjádřit formulkou: žije jiným, žij sobě – slovo, jež Krejčí asi převzal ze Seneky.

Nejobsáhlejší dílo Krejčího je jeho šestidílná Psychologie, doplněná spisem Základy vědeckého systému psychologie. Základním daným faktem, z něhož empirická psychologie musí vycházet, je souběžnost tělesna a duševna (psychologický paralelismus): duševní je bezprostřední uvědomění toho, co se děje s tělem; duševní život je tedy totožný s vědomím; tzv. nevědomo a pod vědomo Krejčí z psychologie vylučuje. Každý duševní stav má tři stránky: představovou, citovou a volní. Tak když např. slyším bzučení vosy, představím si především vosu, což ve mně vzbuzuje jistý pocit obavy a nelibosti, a má ruka se mimovolně zvedá k obraně, což je důsledek mé snahy ubránit se bodnutí. Tyto tři stránky se projevují v každém duševním pochodu, i když někdy jedna vynikne a zatlačí ostatní: není tedy samostatných představ ani citů, ani snah. Počitek sám o sobě je prvek, element stavů duševních složitějších; tyto složitější stavy vznikly ze stavů jednoduchých sdružováním, asociací.

Zmíněné knize o filosofii před válečné předchází už dávno rozebraná a nedostupná Filosofie přítomnosti. Neméně záslužné než jeho práce původní jsou Krejčího filosofické překlady, najmě jeho výtečným úvodem opatřený převod Kantovy Kritiky čistého rozumu. (Krejčí se snažil razit termín rozmysl, který se však neujal.) Vyškolil také celou řadu žáků, mezi nimiž nejvýznačnější byl Josef Tvrdý (1877-1942), od Němců umučený bratislavský profesor filosofie, výtečný učitel, autor důkladné Logiky, Úvodu dofilosofie ajiných instruktivních děl.


[BACK]